Jdu lesem, z dálky dětí zpěv
v můj stajený se mísí vzdech,
i stavím se, ač nutí spěch
a srdce vázne v starostech.
A dumám, bloudím, kolem poušť...
Kudy z té dostati se ven?
dál pospíchám a kráčím v houšť,
a klesám chůzí unaven!
Ač stále umdlévám, jdu zas,
už shrbena je moje plec,
svůj hledím v říčce na obraz
a vidím, že jsem šedivec.
Je večer, blízké vísky zvon
se na klekání rozhoupal,
i kloním hlavu, kráčím dál,
až u vrat hřbitova jsem stál.
Tam netušeně dospěl jsem,
ba vrátím se tem brzo as,
už kloním se vždy hrobu blíž,
zvon volá mne: Pojď, už je čas!