Na silničku koly rozemletou
jasný měsíc hojné stříbro metá,
s mladých višní, po krajích jež kvetou,
déšť lupínků bílých v kolej slétá,
kypré snítky hojností svou lepou
do líce i do čela mě tepou.
Stále nutí: „Vzhůru zírej k nebi,
tam se milliony světů mění,
k úvozu proč ukláníš své lebí,
půvabu-li vůkol dosti není?
či v kolejích na povadlém květu
myšlenky chceš odkojiti k letu?“
„Na zemi chci dnes, ne v nebe zříti;
oko pálí, v slzách se mi topí,
pod příkrovem zavitého kvítí
dvou předrahých duší vidím stopy,
jež mi ondy s jásavými slovy
v ústret vyšly, synu, studentovi.