„Co pak ti schází?
jedlové mlází?
lipové proutí?
Rci, co tě rmoutí.“
„Všecko mi schází –
v srdci to zebe –
proutí i mlází,
země i nebe;
řeky i zdroje,
luhy i lesy;
veselí moje,
kde jsi, ach, kde jsi!
Jaké to kraje?
Bože, buď s námi!
Bez srnů háje,
bez lidí chrámy;
bez vody prahy,
bez ptactva chlomky,
bez keřů svahy,
bez dětí domky!
Bez ladu města,
bez klidu vesky,
bez stromů cesta,
bez kvítí stezky;
bez setí pole,
bez chleba chýžky,
bez zpěvu hole,
bez zvonů vížky!
U nás sad květný
za každou chatou,
zde topol letný
s hlavou juž sťatou;
u nás kde voní
bez s hnízdem v klínu,
zde se jen sloní
žlutý květ blínu.
U nás se lípy
na návsi šíří,
zde bodlák chlípí
květ plný chmýří;
čím dál tím více
roste zde mlha –
oko i líce
stále mi zvlhá!...
Domek mi schází
v jedlovém mlází –
ach, jak mě rmoutí,
že musím plouti!“