Českým dědinám.

Ó zdrávy buďte, české dědiny, vy zřídla síly první mezi všemi, vy sladké řeči stráže jediny, když cizota k nám zrady kročejemi

jak liška kradla se a právo třela, vám zvučnou písní vzpomínka buď vřelá a zanes požehnání vaší práci, jak jaro z jihu nesou zpěvní ptáci.

Ó zdrávy buďte, vísky, mnohý hrad, jenž ondy na vás hrdě zřel a dravě, juž s výše shrotil se a v trosky pad‘ a jenom báj v něm bloudí ostýchavě

a naříká a napořád se diví, že vy, tak maly, posavad jste živy, že jaře kvetou vaše pokolení, a po jeho že dávno stopy není.

A pozdraven buď krov váš veškeren a každý práh i okénko i dvéře i lípa na návsi i vážný klen; již pohádky si vypravují v šeře,

i při zdi na hřbitově šeřík starý i réva na polední stěně fary i kyprá jedle blíže křižovatky, sloup s obrazem kde stojí Boží Matky.

Buď zdraven, chaty, vašich došků mech i stěny, třeba zpuchřely a stlely, i rozložitá třešně na humnech, kam z oulu letí rojící se včely,

i studně roubená, jež rod váš svěží, i les, v němž chuďas v zimě klestí těží, a všecko, všecko, co kol rozestláno, buď ku zdaru vám, vísky, požehnáno!

Buď požehnán váš lán i les i luh a vaše nivy úsměvné a sady, v nichž s keřem růží kvésti dává Bůh i písním prostičkým, leč plným vnady,

že těm, kdo slyší, jako u vidění svět skutečnosti v pohádku se mění, až chvějící se ruku na hruď tisknou a z ňader vzdech a z očí slzy trysknou.

A požehnán buď veškeren váš lid, jenž v bědstvích všech i ve úmoru tuhém svým věrným, českým srdcem nevystyd‘ a zpívá si, svá pole brázdě pluhem;

jenž, zpupný pych když nevráží naň hněvem, svým dítkem těší se a dítě zpěvem a klasy s kvítím tomu v kytku váže, kdo v pouta zlob svých jímati ho káže.

Nám svatou, vísky, každá vaše síň, jež v zimě milých pohádek je plna; jak potok luhem vámi život plyň, v něm na sta květů líbá každá vlna,

a svěží les, jenž na úbočí dumá, ať ladné písně do spánku vám šumá, a zlatý červánek, jenž ráno věští, syp blaho v úkryt váš a zdar a štěstí!

Ó požehnány na stotisíckrát, o zdrávy buďte v daleku a šíru, vždyť vím, že znova z nízkých vašich chat jak ondy vstane tábor bohatýrů,

již v šatech žebráků, leč s králů čely zář české slávy světem roznášeli a chrabrosť v srdcích s libozvučným retem svět na peruti vzali orlím vzletem.

A vím to, vísky, jistě, že jak dřív žen vašich krása odkojí nám reky, již zloby nájezdníkům na podiv v čas shluknou se, jak vlny horské řeky,

když kyne čas. Já vím, že Bůh vás spojí přes odpor všech, kdož proti právu brojí, že kmet i hoch se jarým turem vzchopí a vlasti urvat nedá ani stopy!

Ó buďte žehnány! Z pod vašich střech duch dozrává i srdce odhodlaná; hle, z jisker práv, jež nepřítel nám zžeh‘, zas zora vstává krásnějšího rána;

juž není pouhý sen, co z českých skrání nám zdatným křídlem mraky hněvu shání, a není hříčkou již, co plece vzpírá a v brázdu tlačí pluh a kleče svírá.

Ó požehnány buďte, Bůh vás chraň, nechť kolem bují svár a čas se mračí, kdo ve vás skryt, ten láskou k zemi vzplaň, by rozkacené zloby peruť dračí

nás nesmetla v tlum otrokův a robů; jest lépe mříti na otcově hrobu, než ztratit vlasť a řeč a v pláče brodu žít k hanbě sobě samému i rodu!

Ó požehnány buďte, Bůh vás vznes‘, by síla vaše v jarém vzešla vzrostu, by jiskry čela, chvějící se dnes, v čas vznítily se do slunečných skvostů

a v podiv ozářily vesmír celý těm k hanbě všem, kdož zhubiti nás chtěli! Jen bdít, jen bdít, hle! nepřítel váš blízký! Bůh s vámi buď a sil vás, české vísky!