V mraky zlob a hněvu neukrotných českých říše klenotů plá skvost, jejž – vždy hotov – zbraní hrotných bránil lid, když dravčí vášně zlost
soutěskami do země se drala, prsť by ornou, pluh i jazyk brala. Marno její násilí však přece, přes hor prahy nesvalí se již –
nechať rovna rozvlněné řece – jak křižáků horda Ústí blíž, když ji Češi v řadách, bokem k boku, ňadry tarasili na sta roků.
Odváží-li po koruně svaté rukou vraha sáhnouti nám čas, pak, jak ondy zraky jedovaté, oslepí mu Karlův klenot zas,
a jak s čela krále Jiříkova sluncem bude zářiti nám znova. Nechť jej hanbou třísní podlé davy, jako dříve uchrání jej Čech;
na špalcích-li znova padnou hlavy, táž myšlénka vzejde v jiných stech, v koruně pak rubín z české krve vzplane čarovněji nežli prve.
Svitne k mořím v kraje nových světů, aby v srdcích lidu, jenž již tlel, vzkřísil orly nadšení a vzletu velké matky Slávy na povel,
již by svědky byli u všemmíru, že vlasť česká vlasť jest bohatýrů. Že v ní láska svaté žezlo třímá, z něhož lidstvu věčný proudí mír,
že máť Praha slyne mocí Říma, že v rej uměn přešel sporů vír, a že obraz vlasti s koule říše v údiv září veškerenstvu k pýše.
Meč že svatý, který k svému boku pásal ondy zbožný vládce kněz, nepokynul k boji tisíc roků; že lid živ jest, jako ptáků směs,
která z rána, i kdy kraj se stmívá, v zlaté zoře hymnus krásy zpívá. Tak chce národ žíti na vzdor haně, lež lstí smečku dravou pouští naň,
však též hotov vzíti odhodlaně v uhnětené ruce pádnou zbraň a s ní třeba mříti prostřed seče za koruny lesk a slávu meče!
Odhodlán jest času do osudí mužně sáhnout za ten otců pych, nechť vynese smrtný rubín hrudi, hlavě vínek trnů krvavých,
nebo nejsvětější lidská práva; vždy mu heslem vlasť a cílem sláva. Nedá si juž bráti drahých skvostův dvouručákem pomsty krvavým,
ni s čel vavřínových letorostův, ni píď země nájezdníkem zlým, ni blan drahých, svědků velkých činův, ni práv posvátných, ni dcer, ni synův.
Nuže, slávy symbolové svatí, k nimž se národ se všech tulí stran, zaskvěte se, nechať hrozí kati, nechať v rudém moři lží a han
zpupný nepřítel nás stále hrouží – duch ve vaší záři u výš krouží. Mocně šine svoje křídla bílá sluncem obroubená dál a dál:
jedním skrývá věk, v němž zašla síla, druhým čas, v němž v slávě přijde král, aby, vámi zdoben na prestolu, lsti a sváru srazil hlavu dolů.
Lítici by hadi uťal kosmy, jako ondy slavný Vratislav, jehož lesku věk nezakryl osmý, ani lhářů závistivý dav.
a jenž povznešen, jak Achill nový, říš německou dobyl císařovi. Zase přijde pomazaný Páně: zapřisáhne dávný klenot práv,
korunu dá na žehnané skráně, k boku meč a na plec zlatohlav, žezlo v pravou, v levou ruku schoulí věhlas světské moci: s křížem kouli.
Přijde, přijde! Drahý poklad říše leskem vzplane světu na podiv; český chorál u vznešené pýše vlniti se bude do všech niv,
do všech krajů, do hradu i chaty zvučným hlaholením: „Svatý, svatý!“...
Cookies on Poetry Cove