Česká země samá růže,
jako kytka živá,
kterou panna při veselí
na srdéčku mívá.
Prostřed ona růže rudá,
to je naše Praha,
žel, že posud zkrvácena
rudou stopou vraha.
Přec však duchem zaníceným
v dálné světa říše
zvěsti žalu, zkazky blaha
zvučným retem dýše.
Vidíte ji v starodávném,
věčně krásném kroji?
Čepečkem jí zlaté slunce
na temeni stojí.
Vidíte ji, kterak zvolna
s vršku stoupá k luhu!
Na střevíček květný dala
jasnomodrou stuhu.
Zimy král když světu vládne,
vše se kolem chvěje –
ale ona okem blýská,
zdobí se a směje.
Však když Vesna v žitné klasy
zdar a hojnosť vsívá,
utulena pod zelení
s křepelkou se skrývá.
Na svobodu vyletuje
do vinic a chvoje,
za jeseně zpět se vrací
zpívat písně svoje.