Svatá česká řeči,
růže plná něh,
blažen, koho léčí
kouzelný tvůj dech;
šťasten, komu v hrudi
zdroj tvých krás se budí
nebes drahou mléči,
proudem krasším všech.
Svatá česká řeči,
tvůj posvátný zjev
v každém nebezpečí
střehl českou krev;
komu žalno v duši,
ku zpěvu ho vzruší
něha tvá, nechť meči
vrahů tře jej hněv!
Svatá česká řeči,
slovo tvoje lép‘
Pánu Bohu vděčí,
než hluk modliteb;
víc tvůj výkřik chová
nežli prorokova
věštba: „V nové seči
spadne pýše leb!“
Svatá česká řeči,
hvězdo lepších dob,
slávy podváděči
nestrhnou tě v hrob;
Kristem vstaneš tiše
do oblačné výše,
pak nechť v prachu klečí
hrozící ti rob!
Svatá česká řeči,
vše tvůj povznes‘ duch
od krále až k žneči,
který seče luh;
nechať v prsa vrazi
oštěpy nám vrazí,
nad ně přece větší
chránící nás Bůh!