Náš věk se hlučně v propasť kácí, jak v bouři balvan s šedých skal, zář kolem hlavy se mu ztrácí, a zhýřilostí chabne sval;
rád ku světla by vzlétal zdroji, však zanáší ho lidstva vzdech, a slzná útěž bídy stojí mu na šíji a na křídlech.
Zda vzlétnout může pěvců radou ten zamračený jeho zjev? on chabne, mře, a blíž se kradou na ždanou loupež Svár a Hněv;
tak skonává a vchází nový, s ním lidských běd a žalů svod, Lesť pluhy kuje na okovy a výkřiky schnou zdroje vod.
Po dálných nivách zbraně zvučí, ne výskání a písní lad, brat brata zabíjet se učí, ne poznávat a milovat;
což na tom, oltáře-li ducha se řítí hlukem zpoustných děl, svět stydne, nebesa jsou hlucha a hekatomby rostou z těl.
Tak místo k slunci, místo k předu svár tlačí lidstvo do tmy zpět, hruď plna jizev jest a vředu, a lékem střela, meč a jed;
vše zklamáno, vše v stálém vření a kolem všude záhad roj, má pěvec hledět bez zachvění na práv a klamů lestný boj?
On ku právu se přidej cele, a vyrvi zradě drahý plen, v boj za lidskosť se vrhni směle, nechť byl by znova krví křtěn,
a zahyne-li meče svahem, duch neklesá, jen těla tíž, tak aspoň posvátným je prahem, by lidstvo postoupilo výš.
Tak chce to míti souboj časů: boj nádhery a různých běd, boj přesycení s hrstkou klasů, boj tmářství s jásavostí věd;
a jak se v moři vlny mění svou vznášejíce tuří plec, tak osud lidstva v času chvění; boj trvá – právo stoupá přec!
I vlasť snad krví bude křtěna, než jasnou k nebi vznese tvář, leč čím víc byla pohaněna, tím větší bude slávy zář;
a vím, že v záhad stálém sporu ta českých srdcí hotovosť nic nehledá až do úmoru než lidskosti a práva skvost.
Cookies on Poetry Cove