Červenka.

Lípy na vsi zbujily a kvetou, tučný čmelák, jenž jim v ňadrech dlel, spitý medem, s hlavou poprášenou čistí hroty mlsných tykadel;

věje křídly, slunce žár ho mučí, střásá pestrých květů prašnou směs, líně pod mez kráčí, mrzut bzučí: „Nelze snésti toho vedra dnes!“

Za vsí louka s květů zlatým pylem, květnou loukou zlatý těká den a hoch z vísky, letší za motýlem – leč již pod hloh sedá unaven,

stíraje si pot, jenž s čela kane; v tom pták hnědý snes’ se na větev, hrdélce a hruď jsou malované jako malin rudožlutá krev.

Hopkuje si, malou hlavu týčí, věsí křídla šedých nohou níž: „Sviť, sviť, slunce!“ hvízdavě si křičí, „prohřej ptačí hruď i lidskou již,

prohřej srdce toho, jenž zde dřímá, dej mu zvonky v srdce, hvězdy v zrak, ať ho píseň líbá, soucit jímá, a jas ducha plaší mysli mrak.“

Slyší hošík, aniž ví, co slyší, ale dojat v duši jest a blah; pták ten rázem bytostí mu vyšší, vzhlédl naň a rychle v ňadra sáh’...

„Má snad srdce křídla? Jak se chvěje! Či v něm pučí pestré květy niv? Ptáče, ptáče, co se ve mně děje? Ta tvá píseň – jaký zvučný div!

Jaká krása, jaká chvíle zlatá, jaká divných pohádek to říš!...“ A hochova duše krásou jatá nad dědinu vzlétá výš a výš;

nad polem se vznáší, nad doubravou do blankytu v nebes šírý luh; nad snílkovou ozářenou hlavou mladým snům a písním žehná Bůh.

Útlé srdce hošíkovo buší, každý záchvěv v tísni dětských dum, zvučně křišťaluje v útlé duši; v srdci kypí to jak vína šum,

prsa šíří se mu, líce nítí, země s nebem splývá, s lesem mrak; ani neví, co té chvíle cítí a co vidí krásou spitý zrak.

Samá kouzla vyrůstají v luhu: z rubínů je zdroje ručí ron, kvítí na nivě se řadí v duhu, a rtem lidským mluví věže zvon:

„Vše je živo, nedbej lidské řeči, rozhlédni se sdílně tam i sem; sni a věř, že stesk a žal se léčí, vroucnou písní jen a soucitem!

Zpěv že plaší netopýry zloby, hvězdy sype na blankytný svor, že skvost myšlenek je nad vše zdoby utajené v klíně vod i hor;

ty pak, ptáku, plavče nebes moří, povzletu a svobodě jej uč, a ten oheň, jenž mu v srdci hoří, s citu rosou v tklivou sdílnost sluč!“-

A pták pěl, až v hošíkově duši probudil se písně prvý sen... Okřídlenče, kéž v tvé zpěvné vzruši snílek ten ti někdy podoben;

kéž je lidstva jasným těšitelem, k němuž s vděkem zřel by práce rob, kéž zasype písní zvučným pelem meč i pluh i kolébku i hrob!