Dvůr paní králové je na Mělníce, leč paní, krásné dříve, zvadlo líce, co zemřel král, už drahně přešlo času, a jíním třpytí se noc jejích vlasů. –
Den podzimní a z povltavské strany mhla choulí se a vzrůstá na balvany, a dujný vír, jenž kalné zmítá Labe, stvůr divný zjev jí z balvanů těch dlabe.
Spí paní v lenošce. V snu z okna zhlíží... Hle, šedý rytíř k pavlánu se blíží, juž z dáli dvorně králové se kloní a hravou rukou v strunách loutny zvoní:
„Ó vzácná paní, snad že touhou mřete? Jsem troubadour, už síň mi otevřete, vím, že je smutno opuštěné vdově, líp v Kostnici vám bylo na Rychnově.
Sněm, Kristovu jenž zlepšoval tam víru, k své ochraně květ sezval kavalírů, a sličná paní králová, když chtěla, z nich nejkrásnější kytku k vůli měla.
Já ve snách viděl jsem v tom městě svatém pych hedbávný i hřích zdobený zlatem; vždyť z daleka tam spěchal velmož mnohý, by zlíbal choré papežovy nohy.
Já z vůle sultánovy, zbaven míru, čas drahný toulal jsem se po Epíru, k vám zavítal jsem na pozdní své pouti, snad líbí se vám něco poslechnouti?...“
Už k paní do komnat jde postať sivá a před se zrakem zarudlým se dívá... „Kdo’s, pěvče, rci,“ dí paní zvučným hlasem, „mluv, odkud přicházíš tak pozdním časem?“
„Já z těch jsem krajů přišel, snad vám k vděku, v nichž pán váš ondy bloudil na útěku, když sok můj „Ilderim“ jej stíhal drahně, a král leb v parách měl a nohy v bahně.
Tam zrozen jsem, ač bez otce a matky, leč mé jsou paláce i chudé chatky; nač pevný byt? Kam noha moje spěchá, tam každý vše i bydlo své mi nechá.
Já ubožákům krátím život bědný a kupčíkovi zboží skládám v bedny; hned v cár se odívám, hned v hedbáv řízy, a vzrostu jako strom, když pln je mízy.
Dřív v Carhradě jsem trávil mladá léta, ztad vyjížděl jsem do širého světa, a tisíců jsa hostem v podvečeru; z měst prázdných vyjechal jsem v ranním šeru.
Kdy navštíviti toužím lidská sídla, tu síla má jak orel vzepne křídla; mně komoněm je mlha temnosivá, a za mnou tíhne káň a havěť divá.
Skryt perutí jsem svého nesedlance, tam nad Vltavou vizte toho vrance; ej, čeká juž, hned vzpíná se, hned stojí, a rmutem vašich mlak svou žízeň kojí.
Hle, vzpíná se a z nozder páry dýme; kříž na kříž záhy Čechy přeletíme, a zde-li nejdřív uklonil jsem líce, tož platí vám jen, hrdá panovnice! – „
A zpívá juž, leč každým zvukem písní mhla dusná v síních královských se tísní, a slovo za slovem, jež se rtů zvučí, dech panin zaráží a ňadra mučí. –
„Jdi, ustaniž, jsou tygrové v tvém oku, zlý pohled tvůj mi dýkou vázne v boku, a z písní tvých, jež chroptíš, sesinalý, strach na srdce i na duši se valí!“
„Nuž odejdu, má paní, bez prodlení, jen přejte ještě ruky políbení...“ I kloní se jak mrak, jenž setí straší a těžkou chůzí hradní kavky plaší.
A plna strachu paní z okna zhlíží; hle, mlhy divný shluk se řekou plíží... Toť hrozný kůň, jenž v peřejích se koupá, a jemu na hřbet šedý rytíř stoupá.
„Nuž, vzácná paní, nevraštěte líce; své srdce zanechal jsem na Mělníce!...“ a hlavu kloně paží kyne stranou: „Dnes zřel jsem vás, a zítra na shledanou!
Dál přehlížet jdu pole k svému lovu, a toužíte-li zvědět, jak se zovu, tož vězte již i s dvořenínů sborem, že ruka vaše líbána je Morem.“
I vykřikla – a bdí: strach rve ji duši, hruď chvěje se a srdce mocně buší; zda těžký sen, či skutečnost je, neví... Jen, paní, sečkejte, čas vše vám zjeví!
Cookies on Poetry Cove