Černohlávek.

Kraj nebes jemně s dálnou zemí splývá, jak jinoch s dívkou, touhou lásky jat, má duše v klenu mladou hruď se dívá, kam stichlý pták šel spat.

To básník můj a stromů duše plesná a sladký vykřičník těch na listech, jež usmívavá zemi píše Vesna, z nichž vane květů dech.

To těšitel můj svištně rokotavý, jenž tam, kde nivy ladný kyne klín, své lásky chrám i palác z mechu staví v lahodný polostín.

Jenž na snítce, již vánek jižní houpá, svůj švitořivý koncert hvízdá rád a v pramenitých perlách křídla koupá, by volně jimi vlád’.

To černohlávek můj; zda asi tuší, jak rád ho mám a čarný jeho zpěv, jímž krásy záhony mi rostou v duši a sluncem hoří krev.

Jenž zemi z náručí se u výš vznáší jak blaženého jara sladký vzdech a volá do květu, co v srdci raší a v slunných nivách těch.

To lékař můj, jenž léčí zvuků plesem mou duši, druhdy chorou zas a zas, když jako dítě bloudím v dumách lesem, kam jarní zve mě čas.

Viz, sklonil hlavu pod zahnědlá křídla a zavřel očí vábnou čaromoc; nač myslí as, a jaký z duše zřídla skvost vyváží tu noc?

Slyš, pěje juž, můj černohlávek něžný, své duše pestře zkvétající sen, o černých očích družně ptačí kněžny a kštici nad eben.

O popelavých líčkách, hrdle šedém, o světle olivovém boku snad, jak shlédl ji, když placha jeho sledem v kvetoucí slétla sad.

Či nových písní zdroj mu v duši zvoní, by perlily se růži úkojem, jež roztouženě po něm hlavu kloní a rudým vzdychá rtem?

Či o prohřáté letním sluncem výši, kde zlatá pásma jarních zpěvů tkal, když jak shluk strastí do nuzákův chýší tlum vran slét’ v lůno skal?

Či o loupeži hrozné sní a líté, když ťuhýk, lad i lesů ukrutník, jim za soumraku v hnízdo pospolité odvážnou silou vnik’?

Když odnes’ ji, jak vraha toho zvykem, v keř ostnatý kams do úvalu skal, by bez ní popěvným se poustevníkem a lesním mnichem stal?

Pryč se zlým snem, pryč s těžkým žití bojem, jeť v bdění různých strastí víc než dost; spi klidně, druhu můj, co s žalů rojem? buď v snění útrap prost!

Spi pokojně; má noha opatrně od ložnice tvé odnese mě zpět, že nezdupu ni trav na hebkém drně, kde přes noc vzejde květ.

Ó spi! Ni dech můj snu ti neporuší; vždyť v slunných písních tvých mně upomínky mládí pějí v duši jak děti v letnicích.

Ó spi! Vždyť tam, kde milý zpěv tvůj prodlí, též krása dlí, ty’s pravý její kněz; má duše při tvém útulku se modlí i všechen strom i vřes. –

On sní, on sní svou píseň nevypěnou, můj okřídlený, černohlavý brach, a co jsou sny? Jen žití šumnou pěnou, a s ptákem já jen prach.

Leč jednu-li jsme duši potěšili tím, čeho zpěvný uštědřil nám sen; pak kalich, z něhož žití zdroj jsme pili, byl sluncem naplněn.