Jak po zdroji srn štvaný, tratě dech,
já po zášeru toužím temných lesů;
vždyť v hloubce ňader dávno hlubší všech
a stále jítřící se ránu nesu...
Vše strhla bouř, co budoval jsem kdys,
jsem unaven a sláb už k nové práci,
a čekám jen, až jako v Tatrách tis
blesk stihne mě a se skal v řeku skácí.
Kam potom popluji, už jedno jest;
když nemoh’ jsem být hrdým stěžněm lodí,
ať rozdrtí mě mořské vlny pěst,
neb chuďas na krb k ohřátí mě hodí. –