Čečetka.

Mé družné čečetky, když v rubáš oděn svět, vy přilétáte domů, ať sever mračí se a jíní bílý květ tkví v černých kšticích stromů;

k hor břízám truchlícím vás čilý nese spěch, vy sněhu rudé zdoby, nechť řeky oněmly a mrazných nocí dech vám prsa prochvívá a bodá mečem zloby.

Jak krve krůpěje, tekoucí létu z ran, jež mřelo vichrů kvasem, slétáte na úběl, jímž lesní pokryt stan, a granátovým jasem

se rdíte v třepotu, když slunce zlatá zář pláň vroucně líbá sinou, až jiskří radostí a rumění se tvář, a slzy blaženství jí v perlách z očí plynou.

Rád na vás pohlížím, když probouzí se bor, vy palečkové ptačí, a toužím vyslechnout váš drobný rozhovor a vystihnout, co značí,

a v hlavě skloněné, když sleduji váš zpěv, sny podivné se rojí, když za jednoho z vás sbor všechen cedí krev, a pohnut pohlížím, jak statečni jste v boji.

Ten lesklý na hlavě i hrudi rudý chmýr je rekovnosti znakem, jste tělem malí jen, leč duch váš bohatýr, v boj pouští se i s ptákem,

jenž z loupeže je živ, a druhdy viděl jsem, vy moji drobní reci, jak jste se tužili, když brat rván ostřížem, až z dravčích osidel a spárů vyváz’ přeci.

Jste vzorem družnosti, vám rodný řád je svat, jímž bratr k bratru stojí, tlum za jednoho z vás a jeden za tlum rád, když káže cit, mře v boji,

z vás každý odhodlán i peven jest a směl, ať hrozí vrahů stáda; leb s hrudí krvavy jsem u všech uviděl, leč nikde krvavá jsem nepostřehl záda.

Kéž jak ten útlý pták, můj lide, srdce máš! Jen sketa srdce ztrácí, když hrozný s pavézou se blíží Goliáš, jejž druhdy David kácí.

Ten, koho s bojiště v dál žene chabý strach, všech nejhorší je sketa, a komu velikým je vypínavý vrah, sám bídně vraždí se, a navždy po něm veta.

Před bouře hrozbami, před zbraní divých rot jen baba v kout se krčí, leč statnost chytá v pěst a svírá meče hrot, když na prsa ji trčí;

za život bídácký, za hrstku lesklých plev jen rab se práva vzdává, leč z reků padlých hlav, již za rod dali krev, duch slávy vznešený a nesmrtelný vstává.