CAUSIS.

Nad všecky lotry, svět jež znal, byl Causis, podlý lhář, že horníkem dřív doloval, slul v lidu „dolinář“;

škol nedbal, učily prý blud, leč krčem dbal vždy víc, ztyl – z bohosloví snad – a zrud’, však v lebce neměl nic.

Že chválil Němců pych a hřích a právům Čechů lál, tož Konrád z Vechty v Jirchářích mu tučnou faru dal;

ať zrodil se kdo nebo mřel, vždy víc chtěl na groších a farníky své tisk’ a dřel a z peněz zrádu líh’.

Byl nejlítější z nepřátel, jež na kněžstvu měl Hus, a sršel ohněm, jedem vřel a mozku svého trus

za „Viklefovským kacířem“ psí házel jeho vztek a zákeřníka končířem kde moh jej bod’ i sek’.

Ač papežským byl oporou, měl za blázna jej lid, až král, tou pohněvaný hrou, sám Praze zjednal klid.

„Byls horníkem dřív,“ pravil, „vím, nuž horskou správu měj: buď pokladníkem Jílovským a dolování dbej!“

A věru Causis doloval, až zašel králi dech; co zlata sebral, v ranec dal – a do Říma s ním sběh’;

i uplácel a podplácel, že hanba mluvit, fí! až v sněm jak prokurátor šel, „de causis fidei!“

Mstu osnoval tam, žaloval a klepy roznášel, lhát učil lotry, sám jak lhal, a všemi hříchy čpěl;

jak výheň hořel jeho zrak, z úst vlčí dral se sten a soptil vztekem jako drak, když z lží byl usvědčen.

Tu dal se v divý křik a skřek ten církve dobrodruh, vše věděl hned, co Kristus řek’ a co mu řek’ sám Bůh,

a věděl vše, co v nebesích děl svatých otců sbor, lži vymýšlel a podlost líh’ a mravů černý mor.

Žil z úplatků, bral, „doloval“ a plýtval zbytkem sil; žil v hampejzích, i pil i spal a v sněmu s vlky vyl,

ba řádil tam jak vzteklý pes a štěkal zas a zas, až mistra duši anděl vznes’, když tělem v ohni zhas’.

Zřel Causis vzlétat světcův prach při divém řvaní trub; slech’ zvonů kvil a dostal strach, čert do srdce jej rub’;

shrb’, nemoh hlavy vzhůru vznést, zbleď, ztrnul, ztratil řeč; chřtán sevřela mu hrůzy pěst, v hruď ďábel vehnal křeč.

Stál oči v sloup, stál vyděšen – až dal se v křik a vzlyk, a celou noc a celý den jak had se městem vlík’,

pak sebral ruče, co kde moh, a prchal, Bůh ví kam – jak by měl nejmíň tisíc noh – snad k pekla končinám.

Pes do světa se vytratil a nespatřil už Čech, jen pověst praví, že se kryl, jak vždycky v hampejzech;

kdes v Basileji tělem shnil, leč když se mrchou stal, sám Satan na vše strany plil, než do pekla ho vzal!