Mladá střemcha v nivy lůně
vychloubá se světu,
že má hlavu plnu vůně,
plnu bílých květů.
Střemcho, pýcha tvá je smělá!
V jara teplém chvění
také mně se hlava bělá,
ale květ to není.
Co dřív kvetlo, opadalo,
posud není dosti –
za to nebe hlavě dalo
stříbro zkušenosti.
Roste stříbro v času běhu,
ustane už stěží,
blížencem jest bílých sněhů,
na horách jež leží.
Však když slunce zlatá ústa
hor těch hlavy nítí,
z omšených jim ňader vzrůstá
usměvavé kvítí.