Divná píseň jala duši,
toužil jsem ji vyslechnout;
poslouchal jsem, stál jsem, váhal,
nemoh’ jsem se s místa hnout,
k varováním jejím hluch
stále vznášel se můj duch.
Dospěl pělky jsem, leč zraku
nezjevil se její zjev,
bouřil mozek v těžké hlavě,
bouřil v srdci bujnou krev.
Zde zůstanu, bud jak buď
a má s písní zněla hruď.
Zvučela tím zpěvem jata,
zvučí, posud zvučí tak,
rozbolena jsou má ňadra
a můj stále vlhne zrak.
Zpívám, zpívám, jenom žal,
slábne pělka – já jdu dál.
Stojím děsnou nad propastí,
do propasti mám jen krok,
čarnou pělku nenacházím,
musím za ní dát se v skok –
v propast za ní, na věčnost
její sluha, její host!