Hoj! jaké to kvítko na zapáčích zkvétá, že se jím jasnota po holech rozlétá?
Oj, povím vám, povím: pod bukem se kryje v zeleňoučké trávě bělostná lilie.
Nebyla lilie, šumná dívka byla, v chudobné kolibě mamonka ji kryla.
Eja, dítě záhy panenkou se stalo, a to bílé čelo jen se ligotalo!
A jak lítávala! jako zlatá lenka – a zlaté zpěvánky jí zas z hrdélenka.
Její sivá očka ohněm se jásala, její hladká líčka růžemi zkvítala.
Vlásků přebohatosť nockou se zbarvila, malá ústka jak by z červánečků pila.
A přišli Turčíni; chytli kolem pásu, v sedlo na parypu dali živou krásu.
Prchali, letěli, jak ta káň divoká, nedbali slziček jásavého oka.
A mamka želela, lomila rukama: Ach bože, přebože! čím zde budu sama?
Budu, já ubohá, jak u vod vrbice, když pro samé stáří nezapučí více.
A budu nešťastna jak ta jabloň planá, plnička trpkosti z večera do rána.
A budu já, budu jak krčina šerá bez větví a vláhy z rána do večera.
Už mi ji odvezli nepřátelé lití; ach bože, kéž můžem dítě dopáčiti!
A že nemůžeme, pomoz mi ty, nebe, však je dcerkou tvojí, čelo má od tebe!
Pomozte, hvězdičky, než se prs rozskočí: sestřičkou vám ona podle sivých očí!
Pomozte, pivoně, na blízku i v dáli, družičkou vám, na rtech jste jí vykvétaly.
Pomoz ty, růžičko jemně purpurová, vždyť tvé milé barvy v jemném líčku chová!
Pomoz, černá noci, máš ty síly dosti; vždyť jsi ji dařila vlásků bohatostí!
Pomoziž, červánku, bratrem jsi ji býval, zlatým ji pohárem ústka napájíval!
Pomoz, ty má lenko, světlonoška malá, ty s ní, ona s tebou v jaře lítávala!
Nebo ty mi pomoz, zlatý ptáčku venku, mělť jsi hnízdo v jejím zpěvném srdélenku!
Pomoz ty, lilie, vyvolenko její, vysvoboď od Turků, co jí unášejí!“
Letěli Turčíni jako ti krkavci, jako vlnobitím unášení plavci.
Ulétali dolů, kde se Dunaj míhá, kde se bílý hrádek z černé skály zdvíhá.
„Nespěšte, neleťte, Turci, s takou pílí, povolte, poshovte, oddechnouti chvíli.
Nechte zpočinouti v té zelené trávce... bědno mému čelu, bědno mojí hlávce!
Nechte zpočinouti v stínu toho buku, než srdečko zhyne od žalu a tluku.
Nechte uvinouti dva maličké věnce, jeden Janíčkovi, druhý mamolence.“
Než první uvila, v slzách se ulila, než druhý uvila, už živa nebyla.
Zahřešili Turci, pod bukem nechali, jak ti vlci šeří k domovu spěchali.
Noc však černotemná za nimi již lítá, cestu jim nadchází, koňům uzdu chytá:
„Počkejte, počkejte, ne v takovém chvatu, počkejte chvílečku na svoji odplatu!
Nebe rozhněvané na srdce vám sáhlo, a já budu spláceť, čím mi děvče spráhlo.
Tím, co s sebou vedu, krev z očí zakypí, vlci již se těší na vaše parypy.
Káňata se těší na ta srdce vaše, počkejte, Turčíni, ne pořád tak plaše!“
Sletla s toho nebe k Turkům živá střela: „Hoj, já bych si ráda s vámi popojela!“
A vyšlehlo rázem z pozahory zoře: „Vypíchnu vám oči za dívčino hoře!“
Blízko na hranicích zvěsť slyšeti novou: zabiti jsou Turci střelou Paromovou
Dvé sveřepných Turků střele v oběť lehlo a ranné sluníčko oči jim vyžehlo.
A ti noční vlci uhlodali těla, co za živa domů bez kořisti jela.
Ale tam pod bouček ta spanilá zora na líčko dívčiny zavítala s hora.
Ve zlatém obláčku s dušicí odlétla a z ňáder dívčiny lilie vykvetla.
A z každého oka vzletla zlatá lenka a zpěvnými ptáčky vzkázky z hrdelénka.
A když jaro přijde, v čas lilie zkvétá, že se tím jasnota po holech rozlétá.
Cookies on Poetry Cove