Bystřická krajinka
pěkně si vodí,
pánbůh k ní nejradší
v zálety chodí;
slunéčko nejvýše
skáče v tom kraji,
když v jaře skřivánčí
píseňky zrají.
Když ženka mrazivá
zabírá stranou
a nebe osvitne
zornicí rannou,
hned v krásu šatí se,
růžemi dýše
a páskou jarčoků
ovíjí chýše.
Mluva však zlatičká
hyne tu, mizí;
srdéčku mamčině
Slovák se cizí,
růvek ji hanobí,
ubijí děti
a kryje háďata
lipovou snětí.
Bystřice, Bystřice,
je mně tě líto!
Slovači pánbůh dal
zahrádky tyto,
řekl jí: Hodná buď,
dobré dám chleby,
za živa v Bystřici,
po smrti v nebi!
Však tvoje choroba
pryč chleby metá,
na jazyk sedá ti
cizota kletá,
srdénkem plaví se
píseňky leklé:
sprav se, sic uhoříš
v maďarském pekle! –