Bylas jak poupě na keře hrudi,
když dechem Vesny mile se budí:
jaká to něha, jaký to ruch –
proč Tebe růží nechtěl mít’ Bůh?
Bylas jak úsměv myšlenky ladné,
když z jara pěvci ve skráně padne;
duše má plna rozkošných tuch –
proč Tebe písní nechtěl mít’ Bůh?
Bylas jak pramen bílého světla,
k hranolu žití toužně jsi létla –
smrť vešla stínem v rodný mi kruh –
proč Tebe duhou nechtěl mít’ Bůh?
Bylas tak krásná v útlém svém žití,
jako ta zora, den jíž se nítí,
líbajíc rosou skropený luh –
proč Tebe sluncem nechtěl mít’ Bůh?