Byl šťasten jsem, Ieč snil jsem pouze,
na místě růží blín mi vzrost’,
mé naději a mojí touze
jen hrozná zbyla skutečnosť.
Vše zašlo jako niva v mlze,
ten tam mé duše luzný květ,
mé oko v stálé tone slze,
a skráně tíží půl sta let.
Bůh dvakrát ráje neodmýká
těm, jež z nich vyhnal v bědstva směs,
má duše jako dítě vzlyká,
když v bouři probloudilo les. –