Vždy za jeseně na to vzpomínám: Z hor bába podvečerem přišla k nám a na lavici unavena klesla i s ranečkem, v němž bukvice nám nesla.
Ty rozdávala darem po hrstech, leč říkala, že krátí se jí dech a dál že po svých půjde záhy z rána; tvář pluhem strasti byla přeorána.
„Jsem chora,“ děla „nechte mě tu spát, syn výživy mi nijak nechce dát, a dcera někam do služby se chystá; jdu na úřad a nemohu juž s místa.
Jsem velmi mdlá, mám velký uzel let a pozejtří bych ráda byla zpět, vždyť děti doma nutily mě k spěchu, ač chora jsem a nemám dosti dechu.
Čím živit se, když ruka slába jest, že sotva z lesa snáší suchou klest? Syn, než by pomoh', pije radš a kouří, a prosím-li, hned spílá mně a bouří.
Byl hodný hoch dřív, na vojnu než šel, leč zvrh' se tam a všechen zdivočel; nic neumí, jen po německu klíti a v karty hrát a z ruky do úst žíti.
A dcera? Dřív jsem mnila, že to klep, teď vím, že ne; s zlou přišla ze služeb: má dcerušku, leč všecko na mne klade... či zhynout má to stvořeníčko mladé?
A teď chce ještě do Vídně! Co tam?... Tak o dva životy se starat mám, ač pro svůj vlastní nemám ani sousta! Ba, je to u nás neštěstí a spousta!
Či mám své lehké dceři věřit snad, že na dítě mi bude posílat? Kdo pracuje, ten uživí se všady, však nechce nijak poslechnout mé rady!
Chce přece jít a mumle zas a zas, že není doma práce všechen čas, že mohla šat už míti pro Františku... tož jdu jí tedy pro pracovní knížku. –“
„No, přes noc, myslím, okřejete snad, až mdloba povolí a s žízní hlad;“ tak matka pravila a dobrým lékem chléb režný podala jí s teplým mlékem.
A bába pojedla, však měla hlad, a za kamna šla spokojena spat; leč pojednou nám doneslo se k slechu, jak stenala a popadala dechu.
Můj otec mlčky s postele se zveď, šel k lékaři, s nímž brzo přišel zpět; kol ticho vše, i mněli jsme, že spala, však lékař děl, že právě dokonala.
Co na plat teď; byl pohřeb vystrojen, my dětem vzkázali ten ještě den, leč nikdo nešel, snad se báli platu a neměli prý ani na útratu. –
Tak milé báby nikdo neželel; syn propil chalupu a co kde měl, a dcera kdesi na předměstí Vídně dost dobře sloužila, než zašla bídně.
Jen my, když přišla jeseň: bukvic čas, na starou bábu vzpomněli jsme zas a na kanafas sukně pestře tkaný a na ten velký šátek vyšívaný.
A na pohádek její pestrou směs, jež posud slyším, jak by bylo dnes, a na časy, jež jako mračna letí, a na ten její hrob a její děti.
A na ty tváře plné ostrých ryh a na to chvění rukou vysmahlých a na tu starost její tisícerou, by šťastnější než ona syn byl s dcerou.
Leč nebyl syn ni dcera. Pravil lid: „Syn upil se; ves všecko zaplatit pak Vídni byla přinucena mocí, že dceru v špitál vzali za nemoci.“
A dítě její, jak to bývá již, té horské obci padlo za obtíž; skot páslo těm, v jichž statcích v zimě spalo, až na úbytě v polích dokonalo. –
Ej, lépe jest mu věru v zemi tlít, než jako bába snad či matka žít; má aspoň za lože svou rodnou prsť a s jara na ní květů s dětskou hrst. –
Cookies on Poetry Cove