Bůh a rab.

Na kříži dokonával Kristus, Bůh, a s Kristem rab, jejž honil vášně ruch a lidských chtíčů zdivočelý pes, až štván a kousán vzepřel se a kles'.

Zrak Kristův k nebi vznesl se a has', však člověk hněvně trhal nohou svaz a mocí z provazů chtěl rukou ven; on v poutech mřel, Bůh hřeby proboden.

Tich hlavu sklonil jen, když umíral, ne člověk týraný; zda div, že lál a děl, když vzdornou lebku vznesl výš: „Bůh snadno může podstoupiti kříž!“

Leč co můž Bůh, to nemůž člověk přec, ten dravec uzavřený v žití klec, to bláto ohyzdné, ten rmut a kal, jejž Tvůrce v ráji ženě hříčkou dal.

Ba všecky nás zde chabých vloh a sil vzruch hmoty loutkami jen urobil; a země, země! Jaký že to div? slin škoda je, bych na vše žití pliv'.

Jen křivdy nadvlády mi bylo zřít, zda zlostí klokotem jsem neměl vřít a lát, kde nemohl jsem vyžebrat, a brát, kde z mnoha nechtěli mi dát?

Či bratry bít jsem nebyl vycvičen a chleby loupit jim, brát statky v plen a z rodných domů v otroctví je štvát a za stráž porobených s mečem stát?

Byl k žhářství jsem a vraždě bratrů hnán, až vyučen sám jat jsem byl a rván, a hnáty kat mi zlámal, dřív můj druh... Na kříži tiše mřít můž' jenom Bůh!“

A na Krista zřel v posled rudý zrak: „Ty k otci jdeš, kam já – kam já jdu však?“ A Kristus děl: „Hřích jiných svým jsi nes', v ráj smířen vejdeš se mnou ještě dnes!“

A sklonil hlavu člověk v smrti sen a sklonil Bůh ji... Nad světem has' den, a slunná ze zpod mraků tryskla zář, dva umučené políbila v tvář.