Mluv, šedé-li to jenom peří máš
či skvostný hedváb, pěvče temnooký,
jímž po žlutou až hruď se zdobíváš,
než skládáš svoje melodické sloky?
Jak záhy z klína Vesny vzlétáš ven,
bys dříve zapěl líbezné jí kvinty,
než vysní země zelený svůj sen
a včela slíbá snivé hyacinthy;
Dřív nežli skála oděje se v mech
a fialkové luh otevře oči,
než choré třemše navrátí se dech
a lesní pramen po nivách si skočí.
Své před zorou, než jitřní zvučí zvon,
už modlitby a hymny pěješ ranné,
a toužně za tónem se vznáší tón
jak povzdech flétny za večera hrané...
Těch zvuků každý, sivý mistře můj,
jak rosa padá v sprahlý sad mé hrudi,
a zaslechne-li první pozdrav tvůj,
i srdce mé z dum šedavých se budí.
A divem omladá v něm dětství sen,
jež zlatým šípem vzniklo z žití kuše,
a blahem jsem i žalem opojen,
jak pil bych víno z hroznů vlastní duše.
Jím zpíjím se a nevystřízvím již
z té touhy po kráse a písní zdobě,
ač vím, že kráčejí vždy blíž a blíž,
kdo na mne kámen zvednou ještě v hrobě.
Však jednou jistě zvolá nový čas:
„To padělané šampaňské mě nudí,“
a na domácí révy hodokvas
tvým zpěvem, milý budníčku, mě zbudí.