Vždy přemýšlím, jak v písně vonném znění
bych, drahá duše, tebe zval?
Snad outlou růží, již jsem v polosnění
na planý šípek ňader štěpoval.
Však rázem myšlénka ta hasne v citu;
jak záhadný by onen obraz byl!
Tak mnohý urval růži porozvitu
a žasnul pak, že srdce ulomil.
Má touha srdce zlomit nepřeje si;
Buď růží dál, mne dále blažiž sen,
a jako strom, když vesna skvost naň věsí,
můj bude život tebou ozdoben.
A starost-li ti v mladé ňadro slítne,
by trudem zakalila jasný zrak,
už dřív než bolu slza v něm se kmitne,
má píseň lapne ji, jak mušku pták.