Po nivě slunce těká v zlatohlavu,
stín olší leží na zrcadle splavu
a šumný potok líbá vrba zlatá;
leč podál v stráni, v mladších sester davu
bříz nejštíhlejší zalamuje hlavu;
ó žel, v hruď bílou krutě byla ťata.
Krev – rudá pěna – s ňader se jí lila,
v dál na vždy prchla její strážná víla,
a bříza strádala. Ba zhyne, zhyne!
však ta, jež vraždu její zavinila
a pila břízy krev, by krásnou byla,
kol milánova krku rámě vine.
Leč marně! Hocha nepřipoutá přece
do toužícího srdce zvučné klece,
ač vykvétá, jak růže plnolistá;
on bojí se, že protkla by mu prsa,
jak bříze té, jež zvolna mře a krsá
a prchnout chce a nemůž o krok z místa.