Šohaj úhor oře, – stená pluh a píská –
namáháním s čela hrne se mu pot;
všecko zahaleno, novina i víska,
šedou jarní mlhou vstávající z vod;
tesklivo a smutno po dalekém poli,
těžce v jařmu táhnou supající voli,
racků hejna letí v brázdy z třasaviska,
skřivan v nebi mizí jako zpěvný bod.
Namáhavou, synku, v novině máš práci,
halena i širák jsou ti na potíž,
leč do jarých prsou jarý dech se vrací,
při kleči sval tuhne, záhy uvidíš!
A přijdou-li vrazi do rodných nám luhů,
meče ukujeme z radlic těžkých pluhů,
jimiž v brázdy na vždy dravá zášť se zkácí...
Orej, ale v reka v čas se proměniž!