Mě druhdy srdce bolí,
leč sotva zpestří luh,
už k toulkám do okolí
mě nutí krev i duch.
Jeť křepelice snivá
mně sestrou v taký čas
a vábí mě a zpívá,
že stébla ženou v klas.
A slavík s rákosníkem
a vlaštka s linduškou,
jak u přátel jen zvykem,
mě na besedu zvou.
A konopka mi zpívá,
div nepukne jí hruď,
a mlynářík mi kývá:
„Juž jako doma buď!“
A pěnkava mi zvoní:
„Viz, jaký máme mech!
Až slunce hlavu skloní,
přijď, chceš-li, na nocleh!“
A skalník s jalovčákem
mě vábí: „Málo dbáš.
Což nejsi také ptákem?
což nejsi zpěvem náš?“
A černohlávci bratří
i shory sýkořic,
jak k lesu jít mne spatří,
hned vyletí mi vstříc.
A lejsek na mne píská,
a strnad s rorejsem,
když nejdu, hned si stýská
a bádá, kde že jsem.
A sedmihlásek volá
a stehlíkův zní zpěv:
„Ej, kamaráde, hola,
proč nejdeš? zjev se, zjev!“
A čížek, švihák luhu,
i žlutý konipas
ptá udiven se druhů,
kde zase meškám as?
A skřivan vzdychá polem,
a boučím hvízdá kos,
že za Vesniným stolem
přec ještě schází kdos.
A střízlíček, hoch ptačí,
a modráček a drozd
svém po způsobu pláčí,
že není pěvců dost.
A co je ptáků v kraji,
co má jich sad i luh,
mě všichni druhem mají
a věrným, při sám Bůh.
Toť vrchem mého štěstí,
že v ptácích bratry mám
a drobné zpívám zvěsti
svým českým dědinám.