Bratří.*)

Chor v kobce klášterní dlel Božetěch; bylť z Římské pouti pokutné se vrátil, zrak dříve orlí has’, a slabý dech, jak v jeseni zpěv ptačí v porostech,

mdlob častou zlobou ztrácel se a krátil. Té doby bratr lékař v kobu šel a na vinného listí ladném krytě plod révy obrovitý přinášel,

jejž nedotknutý zdobil ještě pel, a promluvil: „To, otče, občerství tě! Tři dni zlé zimnice jsi jatcem byl, krev náhle zpupná chtěla býti lávou

a varem hnala do srdce a žil; jest čas, bys rty i prsa osvěžil tou sluncem prosycenou hroznu šťávou. Mnou posílá ho zbožný Velislav,

kmet Sázavský; toť zázrak v naší zemi! Nuž přijmi, otče, okřej a buď zdráv, ať černé obavy z tvých bratrů hlav již navždy prchnou káně perutěmi.“

A vzdálil se... Blah usmíval se kmet a tiše děl – zrak radostí mu září: „Ne, toho divu škoda pro můj ret, máť bratr Cyrill větší břímě let

a více rýh již na čele a tváři. Víc plece uklání a klátí krok, když z ranní hóry v síňku svou se vrací; já tři jen dny, on strádá třetí rok,

jej nechať osvěží zrn zlatý mok v tom vedru života a těžkých prací.“ A bratra zákristána zavolal, by donesl dar bratru Cyrillovi;

a starcovi když posel hrozen dal, žas’ tento z jeho krásy, ale vstal a k sousedu všed, vlídnými děl slovy: „Hle, dobrý opat dal mi hrozen ten,

leč dosti měl jsem za dětské jich doby; ty, Radime, mne víc jsi unaven, vždyť od svítání do tmy, celý den, tvůj božský štětec ambity nám zdobí.“

A Radim z lásky bratra potěšen tisk’ ruku mu; jas z líce sviť mu hravý, leč krátko za Cyrillem spěchal ven, kde bratr Zdík psal v knihu řady čten,

a dar mu podávaje vlídně praví: „Ty jistě, bratře, budeš radost mít z těch krásných zrn, v nichž slunce léky tvoří; hleď, stále skloněn jsi, kéž hroznu svit

tvým ňadrům stísněným by vláhy skyť, než utone den v zlatém oblak moři.“ A bratr Zdík blah vděčně přijal dar. Leč když se Radim vrátil do své koby,

děl zadumán: „Proč měl by pro rozmar tu krásu hroznu rvát mé choutky spár? ne, neporuším lahodné té zdoby! Můj soudruh v práci, mladý Methoděj,

co vkročil sem, vždy víc se tělem chýlí, knih vážný duch a čarovný slov rej zář očí bere mu a hubí jej – – nechť hrozen odměnou má za svou píli.“ –

Však Methoděj dar v jinou kobu nes’, jak vážný Radim potěšen se vzdálil; bylť bratr Dobeš na tom hůře dnes, než před týdnem, když v kůru náhle kles’

a krví prsou dlažbu chodby zalil. „Zde šťávou hroznu ňadra ovlažiž,“ děl laskavě, „to, bratře, mile svěží, a zdráv nám buď.“ Leč sotva zašel, již

řek’ Dobeš k strážci: „Chor je opat, víš, a po kobě prý chodí jenom stěží. Mám vína lék, nač hroznu požit mám? Té jeho krásy pro má ústa škoda.

Jdi, opatovi že jej posílám; vše máme s ním, ten hrozen měj on sám; je lékem vždy, co srdce z lásky podá...“ Když uviděl a slyšel Božetěch,

zrak slzel mu, leč duch byl plný jasu, své ruce spjal a zbožně k nebi vzdech’: „Vše, Pane, dal’s mi v dlouhých žití dnech, jen klidnou ještě smrt mi přej a spásu.

Kde vroucí soucit naplňuje hruď a slitování z duše k duši kráčí, tam štěstí jest. Ó, věčně slaven buď a svatou lásku po všem světě vzbuď,

pak pekel bran již satan nevypáčí!“