Všech mnichů Ivan nejzbožnějším bratem; když západ has’ a východ planul zlatem, on na modlitbách trávil neustále, ku poctě řehole a k boží chvále.
Tu do kláštera podvečerní dobu všel stařec, poutník od svatého hrobu, a při kahanů dvojnásobné záři skvost vzácný ukazoval v refektáři.
To kniha byla apoštola Jana, ta kniha knih, ač v prosté pouzdro dána, v ní plno božských zjevení a krásy, že těm, kdo četli, zalily se řasy.
Čet’ Ivan též... čím hlouběj oko noří, tím větší láskou k bohu srdce hoří; čet’ celou noc; ač doba dobu routí, on nemoh’ od knihy se odtrhnouti,
Tu k hostitelům poutník starý vece: Drah poklad ten, leč svým ho nazve přece, kdo Otčenáš se pomodliti moha nic nevzpomněl by jiného, než Boha.
To každý z nás, leč nejvíc síly chová – dí vážný převor – duše Ivanova, nám pevně doufati jest v jeho věru, skvost drahý zachováme při klášteru.
Nuž buďsi tedy, poutník zahovoří, však běda všem, kdo jsouce duší choří, jen jedním pomyšlením ničí svatost slibu: Pán propadnutím tresce takou chybu!
Tu Ivan brat: Nuž staň se z vůle vaší, Pán hříšný tret vždy z modliteb mých plaší; nech sílí mne...! I modlí se, však k žasu v ráz Ivan propadá se téměř k pasu.
A po klášteře pláč a naříkání, jen poutník laskav k bratrovi se sklání: „Bůh milosrdný odpustil tvou chybu, vstaň, zvěstuj již, čím porušil jsi slibu!“
A bratr prost jsa s třesoucím dí steskem: Než „amen“ dořeknul jsem, jako bleskem tak myslil jsem: zda k oné knize svaté to pouzdro k schování nám také dáte!
Tu starý poutník vece usměvavě: Zde obé juž – a žehnal mnicha hlavě – líp myšlénkou se modlí nežli slovy!... A rozplynul se v přízrak oblakový.
Cookies on Poetry Cove