Uprostřed hvězdiček
zaskvěl se měsíček,
jako v stádci bírek
bojtár pacholíček;
jak bojtárek mladý,
usměvavý, rusý,
když berušky bílé
z košiáru hnát musí.
Pod šípkem vše ticho
větřík umdlen čuší,
jen šedavý ptačík
květy ze sna ruší;
do vůně je budí,
hebkou šatku béře,
k rodné chýži letí
z šípkového keře.
Kosinečkou ručí
obletuje horu,
za chatu si nese
šatku do javoru,
z chaty v šíp se vrací,
zpět s kalúpkem letí,
a zas ukrývá ho
v javorovém snětí.
Už s posledním darem
z šípku k chatě míří,
ne jak by byl kámen,
ale květné chmýří;
lehce křídly věje
a po třetí v skoru
za tou chatou skrývá
v snětích na javoru.
Přes noc – jak? – sám Bůh ví,
ale věru bylo,
všecky dárky ptáče
na strom vynosilo.
Na ráno pak záhy
s javoru vršíka
přepodivno sladko
zpěvnou zkazku vzlyká.
„Já jsem Janko porubaný,
bez čechele v růvek daný,
matička mě utratila,
sestřička mne uželila
a pod šípkem v háji skryla.
Rosička mě napojila,
střemcha medem ukrmila,
na halenku lipka dala
a ptač zpěvem odchovala.
U horského zřídla
vyrostla mně křídla,
stal se ze mne ptáček,
malý neboráček,
peřím popelatý,
zpěvánkami zlatý,
jenom na hlavěnce
krvavé mám laty.“
A zas dál si notí
jen tak pro potěchu,
leč kdo ptáčka slyší,
utajuje dechu;
utajuje dechu,
drahnou stojí chvíli,
až vyslechne s pílí,
z popěvku co kvílí.