V soumrak kamenáři
mimo pospíchali;
stanuli a žasli,
kdo zpívá, se ptali.
Nikoho na poli,
ani v lesa chvojí –
malý ptáčík zpívá,
na šípku co stojí!
„Ej, siroto malá,
ptáčíku ty sivý,
jako nůž nás bodá
zpěv tvůj žalostivý;
jako nůž to bodá,
jako klinček voní;
jaký že to zvonek
z hrdélce ti zvoní?
Chudí kamenáři
co můžeme dáti,
než ti divá bolest
malé srdce schvátí?
Nemáme kalúpků,
šatek neděláme,
kamení jen holé
v horách ruka láme.
Ale keď si zpíval
nám tak roztomile,
na hrob kámen dáme,
sirotěnko milé!
Na hrob kámen hodný,
dobře přitesaný
ze předu i strany,
do rovně i hrany.“
Zaštěboce ptáčík,
třepe se a sedá,
rudou hlavou vrtí,
ze všad kámen zhlédá,
veselo hopkuje,
šípek obletuje,
pestré jeho peří
hravý vánek čeří...
Dlouho sobě notí,
pěkně, převesele,
jak by nebyl zažil
trápení a žele;
letí zvučná píseň
podvečerem k hati,
až se drobný ptáčík
v srdci šípku tratí. –