Přivedla cestička
za polední záře
k rozvitému šípku
švarné kalúpkáře;
poslouchali ptáče
na šípkovém trsu,
ozvala se bolest
také v jejich prsu.
Stáli, poslouchali,
divně se jim dělo,
srdce zabušilo,
chvělo se a chvělo;
nebylo jim hnutí
při té ptačí smuti,
stáli, jak by rázem
v pouta byli skuti.
„Chudých kalúpkářů
co že podá ruka?
Vyslechli jsme, ptáče,
tvoje zpěvná muka;
nuž, dáme, co máme!“
A v polednou chvíli
kalúpek pod pérkem
na keř zavěsili.
Popěvá si ptáčík,
poskakuje výše,
s kalúpkem i pérkem
větérec si kníše,
ale šíp ho věru
snítkou drží zdobnou,
a zas ptáčík zpívá
zkazku žití drobnou.