Šli cestičkou lesní
švarní šefraníci,
utajili dechu,
pohledali v líci;
poslouchali ptáče
na šípkovém trsu,
ozvala se náhle
bolest v jejich prsu:
„Jaj, siroto ptačí!
co že spěv tvůj značí?
F v srdce bodá,
a přec se nám páčí,
lichotí se, tulí,
nech že k pláči budí,
čím tě obdaříme
šafraníci chudí?
Chudí šefraníci
což ti darem dáme,
než ti žalost srdce
na dvě poly zláme?
Ej, dáme, co máme!“
A při ranní chvíli
hedvábný ručníček
na keř zavěsili.
Poskakuje ptáčík,
veselo si zpívá;
hedvábným šátečkem
větérec povívá,
ale šíp zelený,
lstivou choutku krotí,
a zas ptáčík malý
svoji zkazku notí.