Bylo, nebývalo,
nebývalo, bylo,
vše se zaměnilo,
vše se proměnilo;
léto dojásalo,
jeseň dotesknila,
kmentovou si plenou
niva hruď povila.
Vánci v zápolení
v ručí let se dali,
lesy zazpívaly,
sněhy zaplakaly;
ledy tavily se,
slunce vodu pilo,
pokraj řek se na sta
perel nakupilo.
Stínům na zápači
splihla černá křídla,
v oživené kukle
babočka se líhla;
v srdci země něco
tajného se dalo,
nebe jasnilo se,
slunéčko se smálo.
Radostně se smálo
široširým světem,
Jankův hrobný šípek
obalil se květem;
u výši hnal v růže,
v důli do lístečků,
jako by měl šohaj
kytku na srdečku.
V té živoucí kytce
štěboce si ptáče,
ale kdo je slyší,
neví proč, a pláče;
náhlá v srdci lítost
naříká a kvílí...
„Aj, co že to zpíváš,
ptáčku roztomilý?
Co že prozpěvuješ
na pustině této,
jaká je to píseň,
jaký nářek je to?
jaké smutné zvuky,
jaká slova nyvá?
Zpívej, ptáčku, zpívej!“
A ten ptáček zpívá:
„Já jsem Janko porubaný,
bez čechele v růvek daný;
matička mě utratila,
sestřička mne uželila
a pod šípkem v háji skryla.
Rosička mě napojila,
střemcha medem ukrmila,
a halenku lipka dala
a ptač zpěvem odchovala.
U horského zřídla
vyrostla mi křídla,
stal se ze mne ptáček,
malý neboráček,
peřím popelatý,
zpěvánkami zlatý,
jenom na hlavěnce
krvavé mám laty!“
A zas dál si notí
jen tak pro potěchu,
leč kdo mimo kráčí,
utajuje dechu;
utajuje dechu,
drahnou stojí chvíli,
až vyslechne s pílí,
z popěvku co kvílí.