Smutně v staré chatě lidé žijí chudí, bída uspává je, hlad a nouze budí;
otec je tu s matkou – ne, s macechou prostou – a děvuška s hoškem v zlý tu život rostou.
Rostou v tuhé práci, rostou bez potěchy, místo drobných písní kvílí z ňader vzdechy;
holubí je otec, ale matka dračí, kdo potěší děti v usedavém pláči?
Dvě děti siroty a krkavčí matka – ptáčky dva a kočku skrývá chudá chatka –
ej, jaká tu láska, když tatíček v hoře? Pocelů je málo a políčků spoře.
Komu žalovati, když je mrtva máti a macecha nechce k sirotkům se znáti?
Katí se a jedí, hlavy rukou drví; dcerka v slzách tone a synáček v krvi.
Baltou junošíka do hlavěnky ťala; dvěma proudy krve hlava zapadala;
urubala nožky, usekala ručky... „Máti, hrozná máti, zlé jsou vaše tučky!“
Tone dcerka v slzách, chlapčík v krvi rudé: „Máti, hrozná máti, co pak ze mne bude?“
„Ať bude, co bude, povíš-li však komu, vyříznu ti jazyk, vyženu tě z domu.
Ukážeš-li lidem krve rudé znaky, jako Janíkovi urobím ti taky:
useknu ti hlavu, neuvidíš táty... jdi a zahrab v háji zkrvácené hnáty!“
Bědovala dcerka bolestnými slovy, skryla krev bratrovu v pohárek tisový;
krev v tisový pohár, tělo v režné pleny, nesla do háječka v růvek nekropený.
Na pěšince křížné zahrabala v šeře u kořenů drobných šípkového keře;
zalila slzami a bratrovou krví: „Spi mi tady sladce, Janko zlatobrvý!
Spi mi tady sladce, spi mi tady milo, vzpomínej, co bude, zapomeň, co bylo;
jenom někdy na mne v planých růží stánku rozpomeň se s jara, Janíčku, můj Janku!
Spi mi tady drahý, milý sen a blahý, dám já tvému keři věru dosti vláhy;
dosti vláhy z očí, dosti tepla z hrudi, počkej jen, až vánek v růžích vůni vzbudí!
Až obláček bílý vzejde za podletí, bude tebe niva z květu připájeti,
míle připájeti z nebeského vínka, až vypučí z růvku vonná rútovinka.
Bílý květ až spustí střemcha v slunka sledu, za pokrm ti z něho pirošky dá z medu;
pod peřinkou sněžnou v zimě budeš spáti, a s jara ti budou ptáci do snů hráti.
Až opadá lipka, uvidíš, můj Jenku, ustřádá ti jeseň šumnou na halenku;
a slunéčko letní až se nad šíp vznese, vele červenáčků do klínu ti střese.
Spi mi tady sladce, vždyť jsem v růvek sela ze srdénka lásku a pohádky s čela;
jimi proměníš se, máj až k háji sletí; z ruček tvých i prstů zbují drobné snětí.
Kučery tvých vlásků vzejdou na povázku, a z modrého očka vzroste fialočka;
z očí fialočka, jahody z tvých rtíků, budeš jako kytka, Jano, Janošíku.
Za jara i léta, v úsvitu i v šeři na cymbál ti cvrček pěkně zatepeří;
cvrček zatepeří, pěnka zaštěboce, rozkveteš se, Janku, znova v každém roce.
Všecko bude krásno, ano, ano, ano, kytičko mé duše, Janíku můj, Jano,
snad i tvoje duška ve ptáčka se změní, a v zpěvánku zvučnou tvoje žalostnění.
A já přijdu k tobě u večer i v zoře, bych ti žalovala všecko svoje hoře;
přiběhnu se tázat u večer i ráno, kdy mě k sobě vezmeš, Janošku můj, Jano!“ –
Cookies on Poetry Cove