Za Rožnovem skála,
u ní chata malá,
slunce do obločku
jako oheň pálá,
po křovinách skáče
na skalnaté hati,
a co na té hati,
celuje a zlatí.
Smutná je to chata,
od podstěnky v střechu:
z sašiny má širák,
oplecko má z mechu;
prostičká to skrýše
z rákosí a chvoje;
povalovou skulou
větrů dují roje.
Jak vlaštovčí hnízdo,
rozdrobeno z půli,
k boku šedé skály
bojácně se tulí;
však když z ňader luhů
mladé květy pučí,
rázem ptačím zpěvem
všecko všudy zvučí.
Jíva hlavou kývá,
bystřina se tříbí,
do nebe chce skočit
lesklá chasa rybí,
a stařičký javor
hlavu k chatě kloní;
poslechněte, věru
povím něco o ní!