Co z chaosu vstal svět náš přeubohý,
dle představ svých si člověk tvoří bohy.
Zřelť v tučném býku boha, v krokodilu
Kdys Kamid, prabydlitel země Nilu.
A Kanobčan ctil v objemném ho džbánu,
a chytrý Azték hnět’ ho z marcipánu.
A ve volu, jenž v útrobách byl žhavý,
jej Babylonské ondy ctily davy.
A Kirina, psa s jeleními rohy,
syn Číny k poctě vřadil mezi bohy.
A ve vtělení želvy obrovité
Ind Višnu měl, své božství nad vším skryté.
A v tučném kanci, modrém Herlikanu,
ctil Kalmik svého boha, pána pánů.
A v rybě – Bajušáku – Kamčadále,
a Peršan v plameni, jenž hořel stále.
A German ve vlku, jenž Fenrir zove
a zhltne vše, co chodí, létá, plove.
A ve trojhlavém starci šesti zraků
jej Slovan ctil a v hromobitném mraku.
A v ženách květných vnad a v zjevech reků
lid římský bohy zřel i národ Řeků.
A v beránku a holubici bílé
my obraz boží vidíme té chvíle.
A dál a dál, vždy jiným bude videm
Bůh časům jinakým a jiným lidem. –
Co z chaosu vstal svět náš přeubohý,
dle představ svých si člověk tvoří bohy.
Leč onen Veliký tam v slunném jasu
jest nad pomysly božství všech i času.
Je v dobru skryt a ve pravdě a kráse
a v útrpnosti na svět usmívá se. –