Bouř zaťala své ostré drápy
do rozpeřených moře vln,
v něž s vytím zuřivým se stápí
druh její Morjak, vzteku pln.
Slyš! Řve i skučí, lká i stená,
hned jako poběsilý tur,
hned jako rozkacená fena,
již stíhá mračno černých stvůr.
A přec ta děsná bolest moře
a žalostivý jeho řev
mých ňader nepřehluší hoře
a rozvlněnou srdce krev.
Má duše strádá stokrát více
než bouří bičovaná pláň,
vždyť méně trpí padlá lvice
než v srdce poraněná laň.
Ať v nebe plije zbujně, lítě
a nutí vlny v běsnou ruj;
já ztratil jediné své dítě,
leč s ním veškeren život svůj!