Když jsem bloudě v horách srdci léku hledal,
viděl jsem, jak Boubín z hvozdů hlavu zvedal,
a jak druzi jeho, na temenech lysí,
při pohledu v kraje smutně zasteskli si.
Postavil se Boubín na široké paty,
divně zachmuřil se jako žalem jatý,
v zkamenělých ňadrech srdce mu se chvělo,
oči náhle vlhly, mračilo se čelo.
Zřel jsem v jeho líci velkou hněvu rýhu,
slyšel jsem, jak stenal: „Tlačí se to z jihu,
tlačí od západu, tlačí od severu,
a ten východ posud ponořen je v šeru.
Žel!... A jako strachem zachvěl se kraj celý,
také já se zachvěl, dudy zakvílely,
postřehlť jsem s žalem, jak v té horské dáli
lesy zavzdychaly, vody zaplakaly.
„Slunce nevychází, zlatými by meči
kleté chmury protklo u vítězné seči,
nebe bez červánků, mraků čerň se množí;
což nám nepřispěješ, věčná pravdo boží?“