Bolestný čas, v němž za bílého rána
na dlouhé časy slunce zapadá
a jarou sílu, sílu velikána,
v ty mořské proudy nese – sídla svá.
Bolestný čas, když orkán pouště žhavý
svým pískem věje v rodná údolí,
a k srdcím našim tísní sype davy
a cizák sedá rodné za stoly.
Bolestný čas, v němž nezná otec syna,
když bratr bratra lotrem jmenuje,
když chorý žebrák na svém loži hyna,
svým dítkám v odkaz berlu daruje.
Bolestný čas, v němž v národa se čele
skví hrůzyplné slovo „umírám“,
když živoří, by umírat moh’ déle
a pak se jistě pohřbil sám a sám.
Bolestný čas, leč lidstvo z ticha svého
pojednou přerve jařma okovy,
a vyprostí se rázem pouta zlého
a sílu nese na chrám, na nový.
A jako lvice práva bratrů hájí,
jichž člověku byl v srdce vsadil bůh;
a v zlatohlavu chvějící se láji,
zas v povinnosti pevný volá kruh.
Pak nové blaho národ v půdu sází,
a slze štěstí svatou kypří zem,
by novou láskou zlaté zkvětlo mlází,
a nové nebe bylo všem, zas všem.