U dolského mlýna
roste jeřabina,
plakala tam matka
jediného syna.
Do boje ho zvali,
meč mu v ruce dali,
na rozhodnou z domu
pěkně zadudali.
„Synu české země,
sivo je mé témě,
vrátíš-li se?“ „Vrátím,
jako ptáku je mně!
Vrátím se, ba vrátím,
k lesům svým a hatím,
jen až nepřátelům
řízně dluhy splatím.
Jako děd blíž Ústí
v orla budu růsti,
jestliže se do mne
vlčí dravost pustí.
Stepám u Tachova,
přiletí-li znova,
supa nenávisti,
jenž nám srdce klová.
A přijde-li tomu,
od Domažlic domů,
smetem nepřátele
v blýskání a hromu.
Nežalujte, máti,
ku právu chci státi;
ubožák jde v pole,
bohatýr se vrátí!“
„Synu, milý synu,
na srdce tě vinu,
ale než se vrátíš,
utrápím se, zhynu.“
„Matičko, mé žití,
musím, musím jíti;
lépe umřít v boji,
nežli otročiti.
Matičko, mé zlato,
nemyslete na to,
přetéká, co křivdou
dávno vrchovato.
Dobré zvíte zvěsti;
Pán Bůh dá nám štěstí;
žhavé srdce v hrudi,
chladnou zbraň mám v pěsti!
To dvé neoklame,
svaté právo ždáme;
to-li život stojí,
tisíce jich dáme!“