Půl dne jsem šel, ba skoro den,
a nelze vyjíť z lesa,
již soumrak zabral hory v plen
i bystřiny a plesa.
Kam přijdu asi nocí tou?
Hle, stranou v bujném smrčí
pod jívou starou, hrbatou,
chýž nizounká se krčí.
Čas spolu s kouřem, vpřed i vzad,
v jakémsi divném spěchu,
vše začadily napořád,
i podkrovec i střechu. –
Dnes dále nelze, nebuď' bloud,
vždyť mdloba v chýžku nutí,
noc venku, tady pouze čmoud –
i šel jsem do vnitř s chutí.
Jak z venku bok, tak vnitřku strop,
vše začazeno kolem:
trám, dvéře, židle, truhly, sklop,
i lid za prostým stolem.
A sotva všetečný můj zrak
vstříc oněm lidem letí,
zřím, že i začazen je tak
zor roztomilých dětí.
A ve prostřed ten andílek,
s tím vábným smíchem v líci,
má oko, že jsem se ho lek’,
proč, nelze ani říci.
Co zřel jsem v Šumavě, co znal
od několika roků,
co tušil jsem, co stopoval,
vše bylo v onom oku.
Šumavské noci jsem se bál,
leč horší je to v síni!
To jsem se špatnou cestou dal,
však kamo ještě nyní?
Svou tvář jsem pláštěm obestřel,
v kout sednul v síně stranu –
já nevím, snil-li jsem, či bděl,
leč bloudil přec až k ránu!
Když na to nyní pomyslím,
až hlava mi se točí...
tak může zmámiť horský dým
a hloubka srnčích očí!