Jaj, to Blatno, na mou věru,
vede život panský,
hrom tam dává bez pozvání
koncert velikánský;
sám turecké bubny tluče
a větrové hrají ruče:
fagot, basu, brači –
stateční to hráči!
Na ráz voda odívá se
do přihnědlých šatů
a dýcháním vlní se jí
ňadra od záchvatu:
někdy však je vzhůru vrhá,
že bohaté perle strhá,
těch pak na pobřeží
jako rosy leží.
Ale víchor nepolení,
poskočí a hledá,
každou trávku pozobrací,
všecky perle zvedá,
rozpustile hvízdá cosi
v dlouhé uši u rákosí
tanče bez únavy –
skotačivec dravý.
Tu búrňáků volajících
řada tíhne dlouhá,
na první je místo nese
poděděná touha,
a když počne overtura
a takt bleskná sklepne búra,
že až voda syčí,
všecko: brávo! křičí.
O! na Blatně při koncertu
krásně je, až milo,
na sta písní tajuplných
v celek se tu slilo;
tu to víří, pláče, šustí
jako z fujar, harf a huslí
povždy v tužším spěchu,
že až hrůza slechu.
Eja! musím k hudbě oné,
tam se mi to páčí,
tam nalezne srdce moje
vše, co jenom ráčí;
víra s láskou už v něm tonou –
zasnoubím se s vodou onou;
chystej lože, Blatno,
tvůj jsem, nic už platno!