Jedlí za potokem
u té horské strany
leží tam vojáček
těžce porubaný.
Na čele a tváři –
na povadlém kvítí –
sotva spočítal by
roků do dvacíti.
Tvrdé jest to lože:
půda nezoraná,
na pravo i v levo
všude samá hrana.
Nemá podhlavničky
ni přikrývky prsu,
jen mateří doušky
rozkvetlých pár trsů.
Za to mu však zpívá
pták dvě písně v keři:
jednu o dívčině,
druhou o mateři.
A jak z toho keře
zvučí zvuky prosté,
matčin stín a dívčin
před šuhajem roste.
Voják hlavu zvedá,
voják hlavu točí –
dva bělostné stíny
zavřely mu oči...