„Mám s tebou jít; což máme žít jak ptáci?
Já neuvykla posud žádné práci,
mám ruce nepracné a lehkou hlavu,
co za vděk dala bych a za potravu?“
Ej, to ti překáží snad, to tě bolí?
Vše z chalup vezmem si i z štědrých polí;
z vod hojnost ryb a hojnost zvěře z lesů,
a všecko, kde co ulovím, ti snesu.
To upraví nám krčmář na samotě –
já ženu chci, chci tebe, černé kotě –
a v zemanových sklepů hlubokosti
vždy uchystáno pro nás vína dosti.
Co po všem ostatním mi v žití spěchu,
jen ustlati-li umíš lože z mechu
a za pokrývku rozvít v chladné časy
své k patám sáhající černé vlasy.
Ať jiná jak chce činí, co chce kutí,
já statnost chci a vroucnost v obejmutí
a vášeň v polibku a požár v oku
a prsů půvabnost a plnost boků.
Jen to chci mít, jen to, já člověk chudý,
to ostatní čert vezmi všecko všudy;
pojď, krev i duše k objetí nás nutí,
ať vyžijeme život aspoň s chutí. –