Jarní zkazka letí světem,
posety jsou cesty květem,
a mé mládí zlatovlasé
po těch cestách probíhá se.
Prohání se luhem, polem,
kvítí trhá, metá kolem,
střásá rosu s kyprých snětí,
s ptáky v háj i na luh letí.
Do bujné se trávy skrývá,
s křepelkou si v žitě zpívá,
z pobřežního bystřin mlází
lesklým jelcům drobty hází.
Prchlo, nevrací se, škoda!
Hledím za ním – v hruď to bodá –
nejde! Bádám, kde by bylo?
Bůh ví, kamo zabloudilo!...
Kvapí zima ručím během,
zaváto je všecko sněhem;
kudy těkáš, moje snění?
Po tvém jaru stopy není.