Jen z růžových že podušek vstal den,
lán pole přeorával rozteskněn,
v prsť silnou rukou tiskl těžký pluh,
z hloubky vzdech': „Tak přec mi ho vzal Bůh!
Kdo zastane mě za několik let,
až budu chor a málomocný kmet?
Kdo bude polí těch, kdo statku dbát?
A bez příbuzných jsem! Kam mám to dát?
Či obci snad? ta na polích měj dost,
však nic mi nečinila pro radost;
a život v ní byl jenom stesk a kvil,
co hocha na luskách mi rychtář zbil.
Vad', churavěl a umřel; stojím sám
a ženu jenjen na zhasnutí mám,
proč ještě žít?“... A po hroudě se shýb':
„Až budu jako ty, pak bude líp!“
A zastavil, kol krku oprať vi1
a v koně švih' – kůň trh,' – muž mrtev byl,
a ženu v zoufalství hnal žal i strach:
s vším statkem svým se zžehla na horách. –