Ó hory, hory, moje krásné hory,
jsem u vás zas a žele prost!
Zde jako nevěsta své do komory
ukládá příroda svůj skvost:
živůtky zelené a modré stužky
a pestře květovaný šat...
a šťastna klesá mechů do podušky,
když jarní sen jí k srdci pad’.
A sny ty krásné lahodného spánku
tká měsíc v pestrou skutečnosť,
když lehkou nožkou lesa do altánku
ten cudné krásy spěchá host;
tu plno líbání a rozhovoru,
až šepotem se chvěje les,
až zlatou hlavou hora vítá horu
a vůni vydychuje vřes.
Tu ze všech koutů spějí svatebčané,
síň nebeská je samá zář,
slz plesná perla na koberce kane,
kouř stoupá skalin na oltář,
a podál stojí vážní svědci – bory –
vše kolem blahá milostnosť –
ó hory, hory, moje krásné hory,
jsem u vás zas a žele prost! –