Jako srdce matky osiřelé
truchlí horské pleso v bujném sítí,
ani slunce políbení vřelé
nemůže je z žalu vyrušiti;
jen když půlnoc májová se zjasní
a hvězd perly v černou kadeř vije,
zkvétá smutné pleso vonnou básní
leknínů svých bílých nad lilie.
Leč když hvězdy s oblohy se ztratí
a luh nebes kryt je mraků stínem,
slyšíš pleso hustým sítím lkáti
a zříš leknín vadnout za leknínem.
Touží leknín, kde se hvězda nítí,
touží hvězda po leknínu vody
Ach, ty nedosažné tužby žití,
ach, těch přání nedosažné svody!