Babička sedla ke krbu,
ruce jí do klínu klesly,
ze sivé hlavy pohádky
na bledé rty se ji snesly;
hned dětská drůbež okolo,
kuřátkům rovna, se staví,
v řetízek ruce spjaty jsou,
v kytičku svity jsou hlavy.
Babičce se rtů zvoní to
pěkně, jak zlato když padá,
zvuky ty v malá srdíčka
ukládá drůbež si mladá;
tvářičky rudnou červánkem,
slunéčkem oko se jasní –
babička vzdychla. „Babičko,
patří to také k tvé básni?“
„Patří, děťátka, dojista,
i toho vzdychání dbejte;
světem až život potkáte,
na vše se pozorně ptejte.
U mne již oko shasíná,
pozdě je, líce mi vadne,
též bych se ráda zeptala,
nemám však otázky žádné!“